Zásady hlubokého kázání

  1. Po pořádném kázání si musí lidé cestou domů říkat něco ve smyslu: „To bylo dneska do hloubky, co?“, a podobně… Zásadně se musí posluchači cítit duchovnější než před bohoslužbou.
  2. Kázání obsahuje alespoň 5 úryvků z Bible, které by ovšem neměly na sebe nijak viditelně navazovat a alespoň 9 hlavních bodů, které by zase neměly přímo navazovat na úryvky z Bible.
  3. Během hlubokého kázání by neměl nikdo z posluchačů rozumět, o čem se mluví. V ideálním případě ani kazatel sám.
  4. Nikdo by neměl mít tušení, jak dané myšlenky aplikovat do života. Jakmile se kázání spojuje s reálným životem, tak zavání povrchností a ztrácí se z něj tajemno.
  5. Čím více slov se přečte v řečtině/hebrejštině, tím je hlubší duchovní užitek.  Opravdu hluboký a duchovní kazatel přechází do srozumitelné češtiny jen v nouzových případech.
  6. Opravdu hluboké slovo zůstane na svaté půdě, a vytrácí se z hlavy, čím více se posluchač přibližuje domovu. V hlavě by měl zůstat jen matný dojem, že dneska to bylo dobré.